RECENZE: Náš Coney Island

"Dokázali spolu takhle mluvit, jako spolu mluví lidé, kteří se dali dohromady teprve nedávno, protože území mezi nimi zatím ještě nebylo rozbahněné."

Náš Coney Island je knížka, která je krásná provedením a svou insta-friendly obálkou nalákala velkou spoustu čtenářů. Přiznám se, že i mě v prvním kole zaujala zelenomodrá ilustrace na přebalu a až pak jsem si přečetla nástin "příběhu". Tohle setkání s irským autorem Billym O’Callaghanem mě nicméně velmi příjemně překvapilo. Jasně. Nesmíte od něj čekat výraznou dějovou linku, zvraty, prvoplánovou romantiku ani pozitivní emoce. Ale i tak to bylo příjemné čtení. :-)




O čem to je?

Předně bych podotkla, že děj téhle knížky je statický. Začíná tím, že se hlavní hrdinové (Michael a Caitlin) setkávají na chátrajícím Coney Islandu, aby spolu prožili odpoledne. Dělají to tak už léta - s letmým pocitem viny spolu prožívají romantický vztah, přestože oba žijí paralelní život v manželstvích. Vychladlých sice, ale fungujících. Každopádně je k sobě něco táhne a potřeba strávit jeden den v měsíci spolu je ani po letech neopouští. Coney Island je pro ty dva jakýmsi únikem ze stereotypní ustrnulosti. Je to výlet za láskou, která zůstala nedotčená.

Kniha se odehrává v jednom dni. Důkladně popisuje jedno jediné setkání těchto dvou lidí. Zároveň se zde však objevuje velké množství flashbacků jak do života Michaela, tak do života Caitlin...

Citlivě uchopený smutek

Kdybych měla knize přiřknout jeden přívlastek, použila bych slovo bolestná. V rámci zmíněných odskoků do minulosti totiž postupně rozkrýváme životní šrámy obou hlavních postav, stránkami zvolna prostupuje úzkost, nemoc, zničené naděje i smrt. Billy O’Callaghan napsal příběh tak, že působí jako jakási tlumeně ponurá procházka postupně odhalující všemožné podoby smutku.

Opravdovost emocí

Co mě nicméně na Coney Islandu nadchlo, je to, jakým způsobem autor dokázal vyjádřit podstatu okamžiku. V knížce se totiž vyskytují nejen klasické odstíny bolesti, ale také takové, které v člověku nevzbuzují přímo žal, ale přesto v sobě skrývají emoční sílu. Tím myslím třeba pocit, kterýžto bych nazvala jako "nepříjemně ohraničený čas na setkání s někým, jehož přítomnost člověku dodává radost a smysl". Představte si ho třeba jako poslední rande s milovaným člověkem. Nádherné rande, ale poslední.  V knížce se tedy nevyskytuje přímo tahle situace (a leccos zůstává nedořečeno). Tímto příkladem jsem chtěla jen lehce nastínit emoci, která ve mně zanechala dojem a do níž jsem se osobně velmi ponořila. Zvláště tedy v závěru - ten mě dostal.

Poetický styl

Asi bych měla zmínit, že Náš Coney Island ze stylového hlediska převážně popisný. Autor si vyhrává s detailem a jeho jazyk je přirozeně poetický. Jako by hladil pocity po obrysech a dopřával jim slova, která zůstávají postavami nevyřčena.

Pochopí ty "emoce" ale každý?

Toť otázka. Když jsem si procházela reakce na knižních databázích, překvapily mě komentáře typu "nechápu, proč se ti dva vlastně scházejí?" Myslím si totiž, že právě o tom celá kniha je. Jádrem Našeho Coney Islandu je (podle mě) vyjádřit, čím je ta zvláštní potřeba Michaela a Caitlin způsobena. Proč to dělají. I to, proč za sebou doposud nespálili mosty.

Také jsem narazila na komentář uživatele na Databázi knih jménem Palivo, který o Coney Islandu mimo jiné napsal, že je to "knížka o tom, jak se se dva staří tlustoprdi potkávají v hotelu, kde si udělají kafe a pak jdou tančit vaginální lambádu." A pak dodává: "Nějaké sexuální terno ale nečekejte, trvá to snad sto stran, než si dědula sundá trenky." Jeho cynickému zjednodušení jsem se, přiznávám, zasmála, ale teda... hrubě nesouhlasím. 

Nicméně...

... je to ukázka toho, že ne každého se setkání Michaela s Caitlin dotkne. To ostatně platí u každé knihy. Žádný autor se už z podstaty nemůže zavděčit všem. Coney Island bych asi doporučila lidem, kteří na knihách oceňují poetický jazyk a nejde jim nezbytně o strhující zvraty... a možná i těm, kteří si někdy prožili nenaplněnou lásku.







Bibliografické údaje

Název: Náš Coney Island / My Coney Island Baby
Autor: Billy O’Callaghan
Překlad: Petr Eliáš
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání: 2020
Počet stran: 216
ISBN: 978-80-7637-034-0

Komentáře

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven