Pět důvodů, proč povídky "nelákají"

Před časem jsem na Instagramu narazila na zajímavý post. Knihkupectví Martinus položilo svým sledovatelům otázku, zda preferují povídky či romány. (Takhle to zní dost nudně, oni to samozřejmě učinili mnohem zábavnější insta-formou :-D). Každopádně jsem si rozklikla odpovědi a hádejte, co? Říct, že převažovala odpověď „román“, je trochu slabé slovo. Pro povídky se totiž nevyjádřil snad vůbec nikdo. Podobný verdikt jsem pak četla i v listopadovém čísle časopisu Host, ve kterém Jakub Kára napsal, cituji, tohle: "Soubory povídek dlouhodobě nepatří mezi příliš vyhledávané tituly. V literárních anketách se objevují sporadicky a téměř nikdy nedosáhnou v konkurenci románů nějakého literárního vítězství." A to všechno dohromady mě donutilo k zamyšlení. Proč to tak vlastně je?



1) Vágní anotace

Začnu popořádku. Myslím si, že v samotném zárodku čtenářského nezájmu o povídku hrají roli už anotace. Zvláště, jde-li o soubor povídek, jejichž společným jmenovatelem je v podstatě jenom autor. V té chvíli se totiž téměř každá anotace stává nicneříkajícím odstavcem, ze kterého se nedozvíme takřka nic. Pro příklad jsem vybrala jednu takovou:

"Hemingwayův autorský soubor povídek vyšel roku 1938, česky poprvé roku 1965. V textech jako by se promítal celý spisovatelův život – ocitáme se uprostřed Afriky pod Kilimandžárem i v lesích Michiganu, na italské frontě stejně jako v poválečné Francii či Španělsku. Povídky nově přeložil Jiří Hanuš a uzavírají řadu deseti svazků, které vyšly v nakladatelství Odeon v posledních třech letech." (anotace knihy Povídky, Ernest Hemingway)

Není to samozřejmě chyba nakladatele ani nikoho jiného. Podobný typ anotací vyplývá už ze samotné povahy povídkových souborů - jednotlivé texty jsou často různorodé a ne vždy je možné knihu jako celek charakterizovat. No jo. Jenže když nevíte, co máte čekat, je celkem pochopitelné, že se vám za tím nechce utíkat do nejbližšího knihkupectví.

Domnívám se, že právě z tohoto důvodu mají v dnešní době šanci spíše povídkové knihy, které jsou tematicky sjednocené. V takovém případě totiž může anotace znít alespoň takhle:

"Prý je to příznak doby a taky se tomu říká syndrom Sexu ve městě. Ženy a muži, kteří se nikterak neženou do společného života, o svatbě ani potomcích ani nemluvě. A vlastně ani ten vztah, natožpak dlouhodobější, není dost možná to, co hledají. Vědí alespoň protagonisté povídek jedněch z nejpopulárnějších českých autorů, co by vlastně od života chtěli? A dá se tomu říkat svoboda?" (anotace povídkové knihy více autorů Žít jako single)

2) Sotva se v příběhu zabydlíte, skončí.

Dalším důvodem, proč se nám do povídek nechce, je fakt, že se rádi v příbězích zabydlujeme. A co si budeme povídat? Než se tak stane, chvíli to trvá. Nevím, jak vás, ale mě zezačátku každé příběhové knížky provází jakýsi pocit cizoty, který postupně mizí... a teprve pak se ve vykresleném prostředí cítím pohodlně. Tohle ale krátké literární útvary neumožňují. Jinými slovy - sotva se usadíte, povídka je u konce.

3) Málo prostoru pro postavu

S předchozím bodem pak souvisí ještě jedna skutečnost: povídka nenabízí dostatek prostoru k tomu, aby mohl čtenář důvěrněji vstoupit do světa postav. Hrdinové často získají jen zběžné obrysy a čtenářovy sympatie si za tak krátký čas dobydou jen málokdy (pokud tedy nejde o povídkový soubor, ve kterém vystupují titíž lidé). Literární postavy jsou totiž jako noví známí, se kterými v první fázi seznamování vedete jen nudný smalltalk, a abyste s nimi mohli zapříst hlubší rozhovor, "jedno kafe" jednoduše nestačí.

Povídka by tedy měla obsahovat něco navíc. Něco, co tento handicap vykompenzuje. Perfektní téma, neotřelou pointu, nádherný jazyk nebo třeba dobrý humor... Ale, ruku na srdce, ono tam to něco navíc často chybí.

4) Kolísavá úroveň jednotlivých povídek

Přiznám se, že jsem nikdy nečetla povídkovou sbírku, která by mě bavila v celém svém rozsahu. Ani Edgar Allan Poe to u mě nedokázal (a to byl povídkový mistr). Tohle je nicméně logický důsledek povídkových souborů. Čím více textů obsahuje, tím větší je pravděpodobnost, že nám některý z nich nesedne. Když to tedy shrnu - u knih tohoto typu už předem počítáme s tím, že některé povídky budou slabší nebo půjdou mimo nás... a i proto se do nich až tak nehrneme.

5) Předsudek: povídky jsou jen třískami z něčeho lepšího

A nakonec jeden předsudek. Myslím si, že ve čtenářích existuje nepopulární předpoklad, že povídkové soubory jsou jen vedlejšími produkty něčeho komplexnějšího. Odpadky, které se nevešly do románů. Jako by autor vytesal dřevěnou sochu a z jejích třísek pak vytvořil povídkový soubor. Neříkám, že to tak opravdu je. Ale i tak má podle mě tahle podvědomá představa na výběr čtiva určitý vliv.

Celým tímto článkem rozhodně nechci od čtení povídkového žánru nikoho odrazovat a už vůbec netvrdím, že jsou povídky něčím podprůměrným. Naopak, třeba Kafkův text Před zákonem je naprosto skvělý a přiznám se, že jsem ho měla několik let připíchnutý na nástěnce. Perfektní povídky má zmiňovaný Edgar Allan Poe nebo Jan Balabán. Vladimir Nabokov, Guillaume de Maupassant. Přesto je ale podle mě povídková tvorba poznamenaná předsudky a s tvrzením "povídky moc nečtu" se setkávám relativně hojně.

A co vy? Jak často čtete povídky? Nemáte tip na nějakou fakt dobrou? Ráda se nechám inspirovat. :-)

Komentáře

Nejčtenější články

Kniha jako dekorace do bytu

Desatero prvků, které mě štvou na knižních provedeních

Co byste řekli na "personalizovanou literaturu"?

Proč v poslední době nechodím do knihoven