Šestero zrůdností v dětských knížkách

Dětské knížky jsou bezesporu v knižním byznysu výnosným artiklem. Děti chceme vzdělávat a kniha je to poslední, co bychom jim nedopřáli. Navíc jsou to vděční čtenáři - kritické myšlení se u nich teprve začíná vyvíjet, takže se jim líbí prakticky všechno. Abych to zkrátila - dětských knížek jsou jednoduše plné regály. Nutno říct, že některé z titulů jsou opravdu povedené. Než se k nim ale dostanete, musíte se nejprve prohrabat stovkami braků, které činí dětský sektor dokonale nepřehledným. V dnešním článku bych se tedy ráda zaměřila na nedostatky v dětské literatuře (pro tento moment rozumějme v knížkách pro nejmenší), které tak nějak... nemám ráda.

1) Nulová myšlenka

První skutečností, na kterou stále dokola narážím, je to, že valná část knížek pro děti nepřináší vůbec nic zajímavého. Pravdou je, že děti obecně nepotřebují nijak originální příběh. Se světem se sotva seznamují a nové je pro ně vlastně kdeco. Na druhou stranu mě, jakožto rodiče, docela štve, když nakladatel vydává dětské knížky konzumním stylem à la "pečeme housky v pekárně". Podle mě by knížka měla mít alespoň něco, čím je výjimečná. Neotřelé téma. Netradiční edukativní přínos. Nápaditý text. Propracované ilustrace. Cokoli. Protože ty stohy průměrných publikací o zvířátkách na nekvalitním papíře a s textem, který by dal dohromady žák páté třídy, vážně často nestojí za nic.

2) Pitomý text

A pak je tady druhý bod - pitomý text. Někdy se stává, že máte v ruce dětskou knížku, která má třeba i dobrý nápad, ale její texty se prostě nedají číst. Působí kostrbatě. Nepřirozeně. Zkrátka to drhne a když si s dítětem k podobným výplodům sednete, tak si nakonec raději povídáte o tom, co se děje na obrázcích, něž abyste přemýšleli, proč si na těch pár větách nemohl dát autor aspoň trochu záležet.

Speciální kategorií jsou v tomto básničky. Když si pročtete pár dětských rýmovaček, zjistíte, že to s nimi také nijak slavné není. Opět - dítě asi nepotřebuje nijakou originalitu a pokud se k vám dostane cosi jako "V zahrádce je domeček a v domečku stoleček, kolem chodí chlapeček, má zelený čepeček...", můžete nad tím mávnout rukou. Ale pak se může stát, že objevíte verše, které prostě nefungují.

Proto budiž ukázka z jedné nejmenované (jinak nápadité) dětské knížečky:

Když se stmívá, není třeba se bát,

na nebi pro každého je kamarád,

vlastně jich jsou tisíce - 

veselých hvězdiček kolem měsíce.

Dvěma slovy - ach jo. Kam se podělo metrum? Melodie? Jako by si básnický cit autorky pod vlivem alkoholového opojení odskočil někam do vesmíru mezi ty "veselé hvězdičky". Nebo nevím. Omlouvám se, ale tohle prostě nezní dobře. 

3) Prazvláštní ponaučení

Jedním z důležitých prvků v dětských knihách je dále ponaučení. Něco, co si z knížky odnesou. Co jim umožní nahlédnout na svět prostřednictvím příběhů. A teď k věci - v některých případech mi zkrátka není jasné, co že to chtěl autor vlastně sdělit. Pravdou je, že poměrně bizarní jsou už samotné tradiční verze pohádek. Co si má dítě odnést třeba z takové Princezny na hrášku? Ale dobrá. Řekněme, že tohle je součást lidové slovesnosti a s tou už asi nic nenaděláme. Když ale něco podobně podivného sepíše současný tvůrce, tak tomu fakt moc nerozumím.

Nejlépe asi bude, když tenhle bod vysvětlím na konkrétním příkladu. Nedávno se mi dostala do rukou dětská publikace s názvem Banán. Je to v podstatě příběh o banánu a jeho cestě "z plantáže až do koše" (jak jest psáno na titulce). Znělo to jako neotřelý nápad. Putování pana Bruna Banána ale ve výsledku působí, bohužel, dosti depresivně. Jeho příběh začíná na banánovníku, kde idylicky roste, až jednoho dne přijedou "zlí lidé s noži", odříznou ho, hodí kamsi do bedýnky a od této chvíle prožívá banán výhradně strach a úzkost. V podpalubí lodi je tma a on neví, co se s ním děje. V supermarketu ho všichni osahávají, v krabičce na svačinu se těsní s rohlíkem. Abych to zkrátila, nakonec je Bruno vyhozen nezbedným frackem do koše, kde brečí a hnije.

Přínosné na této knížce je, že se dítě na jejím základě dozví, jak funguje dovoz ovoce do supermarketu. Na druhou stranu si dokážu velmi snadno představit, že by se Brunův příběh obešel i bez těch slz a banání depky. Totiž - nevím jak vy, ale kdybych si já jakožto dítě něco takového přečetla, tak budu mít při každé konzumaci chudáků banánů akorát výčitky svědomí. A o to asi jít nemělo.

4) "Nudné" obrázky

Dalším úskalím, se kterým jsem již měla tu čest se setkat, jsou "nudné" obrázky. Hned to vysvětlím. Malý čtenář si chce knížky prohlížet, komentovat je a povídat si o tom, co se na nich odehrává. Uznávám, že v tomto směru je většina vycházejících knížek vcelku v pořádku. Ale jsou i takové, které ne. Nedávno jsem narazila na pár takových. Čtení s diblíkem pak vypadá nějak takto: na jednom obrázku koukáte na lvíče, které nic nedělá. Na druhém obrázku je jeho detail. Na třetím pozorujete, jak "jde". A kolem lvíčka už není nic, jen barevné pozadí. Ehm... co k tomu vyprávět? Přitom stačí fakt málo. Kytky na trávě, šnek s deštníkem, sluníčko, pták se žížalou v zobáku... Jakýkoli detail je v případě dětské literatury plus.

5) Barevná hrůzostrašnost

To, že děti mají rády barevnost, je nesporné. Barevné knížky prostě táhnou a já to naprosto chápu. Na druhou stranu - v určitých případech je mé dospělácké oko naprosto zhnuseno. V knihách jsou někdy namíchány kýčovité odstíny všeho možného, vůbec spolu nekorespondují a tyto publikace nakonec působí jako naprosto nevkusný cirkus. Přitom existuje tolik možností, jak si s barvami pohrát. I veselé ilustrace mohou nakonec působit příjemným a sladěným dojmem, když s nimi pracuje profík.

6) Totální slátanina

A na závěr královna všech zrůdností v dětských knihách jménem totální slátanina. Pravdou je, že k tomuto jevu většinou dochází v knížkách s tradicí. Tím myslím třeba notoricky známé rozpočítadlo Entenýky dva špalíky ze známého leporela Josefa Lady Ku-ku! Jen po mě vztáhněte ruku! (poprvé vydáno v roce 1941). Asi chápu, proč se tyto knížky stále vydávají, a sama mám pocit, že by mé dítě asi nemělo zůstat pozadu a neznat naše národní "skvosty". Když ale své holčičce tyhle básničky předčítám, nemohu se ubránit vnitřnímu pocitu, který ve mě nadává: "Probůh, proč zrovna tohle??"

Než tedy skončím, ráda bych ještě odcitovala nejhorší dětskou báseň v dějinách dětských hovadin s názvem Byl jeden pes:

Byl jeden pes, ten do pece vlez.

Ukrad tam topinku, běží s ní po rynku.

Potkala ho vrána, byla jeho máma.

Potkal ho zajíček, byl jeho tatíček.

Potkal ho vrabeček, byl jeho dědeček.

Potkala ho kozička, byla jeho babička.

Potkal ho oslíček, byl jeho bratříček.

Potkala ho husička, byla jeho sestřička.

Potkal ho bejček, byl jeho stejček.

Potkala ho kočička, byla jeho tetička.

Potkal ho kos, ukous mu nos.

Potkal ho Filip, zas mu ho přilíp.

Závěrem...

V nedávných měsících jsem zkrátka zjistila, že vybrat dobrou dětskou knížku není vůbec snadný úkol. Proto jsem se rozhodla, že když narazím na něco, co opravdu stojí za to, tak o tom napíšu. Tímto článkem tedy zakládám rubriku "dětská literatura" a v rámci ní se (doufám!) občas objeví nějaké obstojné publikace pro nejmenší. :-)