Plešatá zpěvačka a její inscenace

Plešatá zpěvačka (ve francouzském originále La cantatrice chauve) patří už roky k mým oblíbeným knihám. Nejen, že jsem u jejího prvního čtení skoro slzela smíchy, ale také to bylo mé úvodní setkání s absurdním dramatem, do kterého jsem se vzápětí zamilovala. Má to ale jeden háček. Přestože mi scénář této hry leží na pomyslném knižním piedestalu, prozatím jsem nenarazila na jedinou divadelní inscenaci, ze které bych nebyla zklamaná. :-/ A to je prostě zvláštní - vzhledem k tomu, že drama má na jevišti vyniknout a čtení textu by měla být z logiky věci ta nudnější část celého procesu…

S Plešatou zpěvačkou jsem se setkala poprvé, když…

… jsme byli s rodinou na cestě do Rakouska. Tehdy jsem si v knihovně půjčila onen božsky vtipný scénář a četla ho nahlas v autě. Všichni jsme se u toho fakt bavili, přestože šlo „jen“ o předčítání a ještě navíc někým tak nehereckým, jako jsem byla já. Od té doby jsem tuhle hru viděla v několika inscenacích: v provedení divadla Kašpar (v režii J. Špalka), na prknech Komorní scény Aréna (v režii Grzegorze Kempinskyho) a ve vícero francouzských verzích, které jsem našla na YouTube (například v této). No… a bohužel, ani jedno z těchto představení mě nenadchlo. 

Od začátku jsem se snažila pro sebe si definovat a zformulovat, proč to tak vnímám. A dloooouho se mi to nedařilo. Dokonce se mi v tomto ohledu přihodil jeden lehčí řečnický trapas, kdy jsem o Plešaté zpěvačce mluvila s jedním známým a své dojmy jsem popsala zhruba takto: „Přišlo mi to takové přehnané. Nevím. Bylo prostě takové přehnané…. Ehm.“ (Ticho.) Aneb sofistikovaná divadelní analýza :-D.

Po pár letech jsem…

… si ale nakonec odpověděla. Narazila jsem totiž na knihu Tady všude byl... Ladislav Smoljak, ve které se Zdeněk Svěrák mimo jiné vyjadřuje k režijními přístupu svého dlouholetého spoluautora: 

 „Měl svou teorii, jak by se nemělo v Divadle Járy Cimrmana hrát. Podle ní by se na našem jevišti mělo spíš citovat než hrát. Asi jako když vyprávíte anekdotu a přímou řeč postav jen mírně zabarvíte charakteristikou. Razil zásadu, že slovnímu vtipu, je-li dobrý, není třeba pomáhat mimikou a hlasovým kouzlením. Právě normálností mluvy mu dáváme vyniknout, kdežto tlačením na pilu a jeho avizováním ho zabijeme.“

A to je přesně ono. To proto mě tohle Ionescovo drama nejvíce pobavilo, když jsem ho pouze předčítala. Když se nikdo nepitvořil na jevišti a „nezabíjel“ absurdní humor zbytečným přehráváním. Plešaté zpěvačce by zkrátka nejvíce slušelo civilní cimrmanovské pojetí.

Toť můj názor. :-)

(Pokud hru neznáte a rádi byste si ji v rychlosti prolítli, našla jsem ji v plném znění na této adrese. Koukněte. :-))