# ČTECÍ RESTY: Červený a černý

Ano! Dočetla jsem Standhalův nejslavnější román. :-) A proto... je tady druhý díl ze série  # čtecí resty. Doufám, že si tenhle článek nepřečte nikdo z mých bývalých vyučujících. Tedy, těch filďáckých. Nerada bych měla někoho z nich na svědomí. :-D Tahle kniha je totiž jednou ze základních děl francouzské literární historie a předpokládá se, že každý absolvent francouzštiny tuhle bichli důvěrně zná. Ptáte se, jak jsem tedy dokázala absolvovat magistra, aniž bych ji přelouskala? Ehm... jednoduše. Měla jsem štěstí a nikdo si toho nevšiml. :-D




Nejprve bych tedy tradičně popsala, jak to se Standhalem bylo a proč jsem ho nepřečetla dřív.

Osobní příběh kolem odkládaného Standhala

Červeného a černého jsem si kdysi dávno (myslím, že to bylo v kvintě) vybrala takzvaně "na referát". Byla to volba, které jsem nicméně zalitovala hned, jakmile jsem pohlédla na prvních pár stránek Standhalovy tvorby. Řeknu to takhle: rozhodně jsem neměla chuť okamžitě se na knihu vrhnout. A nestalo se tak ani za týden. Ani za dva. Čili, abych to nezdržovala, nakonec jsem se do čtení donutila až těsně před termínem, román jsem přečetla asi do třetiny a s referátem mi na honem pomohla kámoška Wiki. Popravdě řečeno - ono to bylo jedno. Češtinářka většinu času mé blekotání před tabulí stejně neposlouchala a zbytku třídy byl Standal taky šumák. Tak to holt chodí s referáty. :-D

Tahle událost měla nicméně své dozvuky. Červený a černý ve mě totiž zanechal dva pocity. Za prvé jsem seznala, že mě nebaví, a za druhé jsem pak na vysoké měla dojem, že už jsem ho tak trochu četla, takže ho vlastně tak trochu znám a bude tak trochu lepší číst jiné knihy. Ty, o které jsem do té doby ani nezavadila. Ale nezastírám, že jsem měla bobky. Proto jsem spřádala tajné plány. Třeba - kdyby si nááhodou někdo povšiml, že se na mém seznamu četby Standhal nenachází, hodlala jsem reagovat překvapeným: "Cože?? Já ho tam NEMÁM? Samozřejmě jsem ho četla, kdo by ne!!!?" :-D Co bych ale k němu pak říkala, to teda nevím. "Julien Sorel... eh eh eh... il était ambicieux... ouiii...". Už se vidím. :-D

Nedávno mě nicméně napadlo dát Standhalovi další šanci. A když jsem zapátrala na e-shopech a našla Červeného a černého v nádherně minimalistickém odeoním vydání skoro zadarmo... nemohla jsem jinak a pořídila si ho. A jaké to bylo?

Budiž neodborný názor!

Mytologie díla aneb o čem to doopravdy je

Kniha Červený a černý (v originále Le rouge et le noir) byla poprvé vydána v roce 1830 a bývá tradičně zařazována na pomezí romantismu a realismu. Kdybych měla lehce nastínit děj, řekla bych jedno. Ať už si přečtete jakoukoli poučku o tomhle románu, dozvíte se zhruba tolik, že kniha popisuje rozpor ambiciózního hlavního hrdiny, Juliena Sorela, který neví, zda pro sebe zvolit kariéru vojenskou, a nebo kněžskou. To je ale podle mě celkem zploštělá a málo reálná interpretace. Podle mě ten slavný "rozpor" Julien Sorel až tak neřeší. Ano, na prvních stranách se dozvíme, že ač studuje latinu a učí se nazpaměť Bibli, tak se v něm skrývá obdiv pro Napoleona. V jednu chvíli dokonce spěšně spaluje Napoleonův portrét, aby se zbavil důkazů. Ale většinu času se podle mě soustředí na úplně jiné věci - na lidi kolem sebe, intriky, svou "budoucnost", na svádění žen... (A v tom všem se ta "vojenská uniforma" nebo "kněžské roucho" vyskytují jen okrajově.)

Kdybych tedy měla (jako čtenář, který o tomhle díle nikdy nic neslyšel) shrnout, o čem to bylo, řekla bych spíše tohle: Červený a černý je román o mladém muži vidláckého původu, který by se rád posunul ve společenském žebříčku a vykompenzoval si takto svou frustraci. To se mu ostatně i daří. Vlivem okolností několikrát změní prostředí - zprvu je vychovatelem, pak se ocitá v semináři a nakonec pracuje jako sekretář na šlechtickém dvoře. A co je klíčové - během své životní cesty se postupně zamilovává do dvou žen, které se mu v závěru příběhu stávají osudnými.

Někdo by možná namítl, že barvy v názvu knihy jsou ale přece odvozené od oné uniformy a kněžské sutany. A asi to tak bude. Nicméně stejně tak bychom mohli tvrdit, že červená a černá odkazují na Julienovy nejčastěji pociťované emoce, kterými jsou hněv a chmura. Nebo by tyto barvy mohly symbolizovat jeho osud: milostná vášeň (le rouge) totiž tohoto hrdinu nakonec dohání k rozsudku smrti (le noir). 

Tolik k mým úvahám o ději. :-)

Další mé laické dojmy

Nanicovatá postava Juliena Sorela

Omlouvám se panu Standhalovi za následující tvrzení, ale Julien Sorel byl jednou z nejnudnějších hlavních postav, se kterými jsem se prozatím v literatuře setkala. Fakt že jo. Od začátku se mi jevil jako frustrovaný chudák. Ctižádostivý tragéd. Navíc mu chyběla jiskra. Něco, kvůli čemu by mu člověk fandil, nebo kvůli čemu by ho naopak nesnášel. Na mě prostě nepůsobil vůbec nijak a bylo mi po celou dobu úplně jedno, co se s ním děje.

Pro tento svůj verdikt mě napadá jedno logické vysvětlení. To, co člověk devatenáctého století možná považoval za úžasnou přednost, se jaksi míjí s představami našeho století. Konkrétně - Julien je vyobrazen jako mimořádně talentovaný jinoch, který si dokáže zapamatovat Bibli v plném znění a celkově má výbornou paměť. To je sice hezké. Ale byl proto inteligentnější? Upřímně - já jsem ten pocit neměla. Ne, že by byl přímo hloupý, ale extra chytrý taky ne. Slepé memorování a papouškování básnických textů už dneska zkrátka nevnímáme jako cool. 

A to, že měl být tenhle kluk "hezký" (další úžasná přednost postavy) pak na mě nezapůsobilo už vůbec. Nevím, jaké slovo autor používal v originálním znění, ale "hezký muž" ve mě samovolně vytváří představu "zženštilého muže". Takže nic moc. Abych si Juliena zamilovala, musela bych v jeho popisech narážet na adjektiva jako "charismatický", "sympatický", "mužný" nebo "přitažlivý". Ale to on vlastně nebyl.

Rozvleklý příběh

Když bych měla zhodnotit, jak na mě zapůsobil samotný příběh, musím říct, že ve výsledku nebyl až tak špatný. Na rok 1830 určitě ne a i dneska se v něm dá něco najít. Na druhou stranu bych asi měla upozornit na jeho hlemýždí tempo. Prvních čtyři sta stran se nic moc neděje a určitý spád přichází až v poslední stovce. To také samozřejmě souvisí s dějinnou epochou, ve které autor psal. Doba devatenáctého století byla rozhodně pomalejší a méně uspěchaná než ta naše. Ale když už jsem se rozhodla sdílet své dojmy, musím to říct. Červený a černý je strašně dlouhý. :-D

Doporučila bych tuhle knihu?

Takhle - myslím si, že pokud se někdo jakýmkoli způsobem věnuje knihám a čtení, měl by si čas od času odskočit k velké literatuře. Už jenom proto, aby si rozšířil obzory a připomněl si, jak vypadá psaní klasiků z jiných století. Nicméně - kdybych měla někoho nasměrovat na konkrétní díla devatenáctky, Červený a černý by asi nebyl mým tipem číslo jedna. Jak už jsem řekla - z pohledu dnešního čtenáře se jedná o mimořádně pomalou záležitost a vůbec - ten bezbarvý Sorel. :-/ Čili - za sebe bych raději volila třeba Paní Bovaryovou. Ta alespoň vzbuzuje emoce.

I tak jsem ale ráda, že jsem se ke Standhalovi po letech vrátila.

Dočteno. :-)







Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

RECENZE: Vše, co jste chtěli vědět o módě

Bílek ve skořápce aneb život v akademické bublině

RECENZE: Umění vytvářet vzpomínky