# PALEC DOLU: Vyfabulovaná Paříž Julie Caplinové

Původně jsem na Cukrárnu v Paříži chtěla napsat normální recenzi, ale nakonec jsem se rozhodla jinak. V případě tohoto konkrétního románu Julie Caplinové se totiž začalo pomalu rýsovat jedno velké mínus: její Francie neodpovídá realitě. Bohužel. Nejde ani tak o zásadní fakta, to ne. Tuhle Paříž/Nepaříž tvoří spíše drobnosti, které by mě vlastně vůbec nerušily, kdybych sama Francii neznala. Protože jsem ale měla to štěstí navštívit tuhle „zemi sýrů“ několikrát (z toho jednou na více měsíců) a navíc jsem docela dlouho pracovala po boku Francouzů, nemohla jsem ten rozpor mezi idealizovaným francouzským světem a tím reálným nevidět.

Řekla jsem si tedy, že v tomto článku namísto komplexní recenze trochu rozeberu, co vlastně nesedělo. Udělala jsem takový drobný seznam, čili - jdeme na to. :-)

1. Bezohlední řidiči v ulicích

Na jednom místě autorka popisuje pařížskou dopravu: „… přitom si všimla, jak jsou místní řidiči bezohlední. Chodci pro ně zřejmě představovali otravnou překážku, kteří se, pokud jen jednou nohou vstoupili do silnice, stali lovnou zvěří. Vyznačených přechodů ani červeného světla na semaforu si podle všeho nikdo moc nevšímal, protože řidiči v autech i na mopedech se drali na každé volné místečko jako lvi, vrhající se na kořist.“

To byl jeden z prvních odstavců, který mě zarazil. Moje vlastní zkušenost je totiž diametrálně odlišná - v Paříži naopak červenou ignorují chodci. Na přechod vykračují až několik vteřin po bliknutí zelené (nikdy jsem nepochopila proč) a když se pak na semaforech objeví červená, šmárují si to klidně dál ve stylu pas de stress. Jednou jsem to dokonce řešila s místními a ti mi řekli, že na chodce si řidiči dávají hodně velký pozor, protože při jakémkoli problému nesou plnou zodpovědnost. (A to, že někdo přecházel na červenou, není polehčující okolnost.)

2. Nerudní Francouzi

Autorka Francouze několikrát vykresluje jako lehce podrážděné lidi, kteří se hned zkraje tváří jako šťovíci a jsou nepříjemní… Když je pak ale hlavní hrdinka Nina poznává hlouběji, zjišťuje, že to jsou v nitru milí lidé, a stávají se z nich věrní přátelé.

Pěkné. Až na to, že takhle francouzský naturel nefunguje. Všechno je to úplně obráceně. Francouzi na první pohled působí mile, usmívají se a jsou nápomocní. Na druhou stranu docela trvá, než se s nimi doopravdy sblížíte. Navíc je velmi náročné odhadnout, co si tihle culící se lidé o vás ve skutečnosti myslí. Pod širokým (a zdánlivě upřímným) úsměvem se totiž sice může skrývat sympatie, ale často též opovržení nebo třeba jenom neutrální nezájem. Nikdy nevíte. A TO je úskalí francouzské povahy.

Takže! Když přichází na scénu „zlá“ Katrin a hned v úvodu Ninu uráží, je to trochu mimo mísu. Taková pravá francouzská potvora by udělala něco úplně jiného. Zářivě by se na naši protagonistku zazubila, tvářila by se jako spřízněná duše, zanechala by dojem vstřícné bytosti… a jakmile by za ní zaklaply dveře, tak by s povytaženým obočím Ninu pomluvila.

3. Kdo by si pletl jablka a brambory?

V jednu chvíli Nina vyráží nakupovat ovoce a zeleninu. A protože se snaží mluvit francouzsky, zamění dvě slova: pomme (jablko) a pomme de terre (brambora). Autorka chtěla příběh obohatit o jazykový vtípek. To je jasné. Problém je, že takovou chybu by nikdo neudělal. Tahle slovíčka se prostě člověk naučí a tak nějak si jejich podobnosti hned všimne. Jejich záměna tedy vlastně vůbec nehrozí. Mnohem uvěřitelnější by bylo, kdyby Nina prohodila třeba vlasy a koně (cheveux/chevaux). V tom se totiž cizinci pletou často.

4. Francouz pohrdající špatnou francouzštinou

A ještě k onomu nákupu - Nina navíc ex post konstatuje, že když udělala onu chybu pomme / pomme de terre, ovocnář se zatvářil znechuceně a snad i dal oči v sloup. Jenže to se ve Francii taky neděje. Francouzi naopak oceňují, když se cizinci snaží mluvit jejich jazykem. A čím většího začátečníka ve vás cítí, tím spíše vás povzbuzují. I když jste sebevětší hotentot, uslyšíte: „Vous parlez très bien!“ (= „Mluvíte skvěle!“)

Čili – když už by si Nina opravdu spletla pomme / pomme de terre, prodavač by pravděpodobně nijak dramaticky nereagoval.

5. Rodilá Francouzka neumí vlastní jazyk

Když se v příbězích objevují cizojazyčné fráze, krásně to dokresluje atmosféru. Nicméně! Pokud se na scéně objeví rodilá Francouzka a svého statného muže osloví “ma chéri“, je to prostě faux pas. (Pro vysvětlení – mělo to být mon chéri. „Ma chéri“ znamená „moje drahoušku“. Chybný rod.)

6. Francouzi s perfektní angličtinou

A když už jsme u těch jazyků – na vícero místech v knize narazíme na poznámku, že má některý z Francouzů perfektní angličtinu. No… jestli jste někdy slyšeli Francouze mluvit anglicky, asi jste si všimli zvláštního zabarvení jeho řeči. Francouzština má totiž tak specifický přízvuk (hlavně díky šestnácti samohláskám), že se ho Francouzi dost těžko zbavují. A aby se na jednom místě vyskytlo hned několik jedinců s mimořádným jazykovým talentem, to je jednoduše sci-fi.

7. „Pravá Pařížanka“ s baretem na hlavě

A na závěr jedno velké klišé. Nina se na ulici seznamuje s Maddie, ve které okamžitě poznává Angličanku. Ta s humorem podotýká, že doufala, že „s tímhle baretem zapadne do davu“ (myšleno, že v něm vypadá pařížsky). A Nina na to ve stejném duchu opáčí, že ji prozradily crocsy. 

No…

Chápu, že baret je součástí čehosi, co nazýváme francouzský look. Nicméně pravda je taková, že žádné proudící davy Francouzek s barety na hlavách se ve Francii nevyskytují. (Pokud tedy aktuálně nejsou tyto pokrývky hlavy trendy.) A když se na bulvárech takto oděná žena přece jen objeví, je to nejspíše nadšená turistka, která se sice cítí jako pravá Pařížanka, ale NENÍ. (O tomhle módním omylu mimochodem zasvěceně vypráví Kamila Boudová ve své knize Falešná Pařížanka.)

Takže… kdyby se Julia Caplinová v té Paříži aspoň trochu porozhlídla, musela by vědět, že Angličanku Maddie možná neprozradily crocsy, ale právě ten její pseudofrancouzský baret. :-D

Závěrem..

Tolik tedy. Neříkám, že je špatná celá tahle kniha. Očekávání čtenářek vlastně splňuje a i mně celkem přišla k chuti. Nejde o cestopis. Naštěstí. :-D Je to prostě oddychová romanťárna s kariérním přídechem. Ale stejně si myslím, že když už se autor či autorka rozhodne situovat děj do nějaké konkrétní země, reálie by měly sedět. Od Julie Caplinové jsem už přečetla Kavárnu v Kodani a Pekárnu v Brooklynu. V Dánsku ani v USA jsem nikdy nebyla, takže jsem u žádné z těch knih v tomto směru neměla problém. Ale po Cukrárně v Paříži si nejsem jistá - nebyly i tyhle země tak trochu vybájené?