Temně filozofický Edgar Allan Poe

Všichni máme nějaké ty knižní dluhy, které si s sebou léta nosíme na pomyslném „to read“ seznamu. Tohle si musím někdy přečíst. Tohle si přečtu až… Znáte to? Ani já samozřejmě nejsem výjimkou, a proto jsem se rozhodla založit tuhle sebe-pohánějící rubriku. A jak jsem tak přemítala o knihách, které jsem roky odkládala (či lépe, které roky odkládám), uvědomila jsem si, že každý z oněch restů má svůj vlastní vývoj. Třeba právě Edgar Allan Poe. :-)

Osobní příběh kolem odkládaného Edgara

S tvorbou Edgara Allana Poea jsem se poprvé setkala na gymplu. Asi jsme se ho tehdy dotkli víckrát, nicméně klíčovou událostí se pro mě stala chvíle, kdy jsme dostali za úkol přečíst povídku Vrah jsi ty!. Nebudu lhát. Ta povídka mě znechutila. Možná tomu napomohl lehce kýčovitý výklad naší češtinářky (nic proti ní :-D), která v následující hodině s teatrálním nadšením hovořila o oxymóronem zapáchajícím jméně hlavního hrdiny (Goodfellow, v překladu Dobráček) a přitom na nás dělala cosi jako „mrk mrk, to je podezřelý, že je to takovej dobráček, co?“. (SPOILER: Tento Dobráček se stává vrahem, přičemž v závěru knihy je zvláštním způsobem odhalen.) Tahle interpretace na mě asi zapůsobila ještě hůř, než povídka sama, a má chuť prozkoumat Edgara hlouběji dosti pobledla.

Naštěstí pak ale nastala klíčová chvíle číslo dva, kdy se inkriminované Poeovy povídky válely kdesi v bytě během předmaturitního období mého mladšího bratra. Ze zvědavosti jsem knihu vzala do ruky a přečetla si kratičkou povídku Eleonora. A ta mě nadchla. (Eleonora je příběh s neobjasněným koncem – jednoduchým, ale přesto nečekaným. A na rozdíl od haldy povídek obdobného typu - tohle nedořečení má něco do sebe.) Namotivována tímto textem jsem se okamžitě pustila do povídky Vraždy v ulici Morgue… ale pak už jsem toho musela nechat, protože jsem měla před zkouškami a bylo zapotřebí číst jiné klasiky než tuhle. Jedno ale bylo jasné – knihu jsem si zařadila na svůj seznam „někdy se k tomu vrátím“.

Toto někdy trvalo několik let. Ale nedávno se to stalo. Objevila jsem výtisk Edgarových povídek, který se mi svým provedením celkem líbil. Za stovku. A konečně se do něj pustila. :-)

A jaké to bylo?

Než napíšu cokoli dalšího, ráda bych řekla tohle: nechci si tady hrát na docentku anglistiky nebo literárního kritika intelektuála. Zvlášť, když se jedná o autory, jako je Edgar Allan Poe. Určitě existuje řada odborných studií, které se jeho dílem zabývají dopodrobna, a má lidová analýza by oproti nim působila dosti šaškovitě. Proto hodlám jen velmi stručně popsat své osobní dojmy.

...

Předně, Edgar Allan Poe je prostě klasik s velkým K a jeho dílo je právem jedním ze základních kamenů literární historie. Jsem fakt ráda, že jsem se k němu konečně (!) dostala. Skvělé je, že jsou Edgarovy povídky různorodé a originální. Některé jsou detektivní, některé děsivé, jiné poťouchlé, dokonce se objeví i pár filosofujících textů zabývajících se posmrtným jsoucnem. A i když je propojuje prvek jakéhosi tajemna, neřekla bych, že jsou jedna jako druhá.

Na druhou stranu je to přece jenom kniha s typicky temnou atmosférou a cítila jsem tudíž potřebu prokládat ji něčím světlejším. Proto mi trvalo relativně dlouho, než jsem se prokousala k závěru. Poeovo dílo se zkrátka hodí do tmy a do ticha, případně k hořící svíčce. Ale pokud má člověk chuť na něco trochu strašidelného (avšak na úrovni), Edgar je ideální volba. :-)

Konkrétní povídky, které bych za sebe doporučila:

Eleonora, Oválná podobizna

Tolik tedy. Za mě dočteno. :-)